Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Program

10.1.2014 - 10.2.2014

Česká osudová data

Do Izraele přijíždí výstava Česká osudová data mapující historicky významné mezníky dějin České a Československé republiky. Výstava prací předních fotografů z let 1945, 1968/69, 1989 bude představena ve výstavních prostorách Jerusalémské Cinematéce. Partneři: Jerusalem Cinematheque Israel Film Archive, ZU Tel Aviv

České centrum Tel Aviv ve spolupráci s partnery připravilo v rámci doprovodných akcí u příležitosti výročí upálení studenta Jana Palacha v roce 1969 výstavu Česká osudová data. Výstava prací předních fotografů z let 1945, 1968/69, 1989 bude představena v Jerusalémské Cinematéce. Tento projekt kurátorovala jedna z předních českých fotografek, cestovatelek, novinářek a disidentek, paní Dana Kyndrová a úvodní text připravil historik Pavel Bělina.

Partneři: Jerusalem Cinematheque Israel Film Archive, ZU Tel Aviv

1945-1948

V roce 1945 přijala většina obyvatel světa s úlevou zprávu o ukončení nejhroznějšího válečného konfliktu všech dob a (s výjimkou stoupenců poražené strany) to také bouřlivě oslavovala. Jinak tomu nebylo ani v tehdejším Československu, kde jen málokdo pochopil, že namísto nacistické totality pod „ochranou“ Třetí německé říše nastupuje v patách Rudé armády a sovětské tajné policie další totalitní režim (tentokrát komunistický), který bude horlivě sloužit imperiálním ambicím Sovětského svazu. Při hledání příčin této politické neprozřetelnosti nelze opomenout skutečnost, že Češi se stali v průběhu historie jednou z nejegalitářštějších a nejsekulárnějších národních pospolitostí na celém světě. A musíme vzít v potaz i nebývale zakořeněné rusofilství. Československo, jež na podzim 1938 pod vojenskou hrozbou ze strany většiny sousedů – Německa, Maďarska a Polska – přijalo podmínky „mnichovského diktátu“ a složilo zbraně, totiž uniklo osudu Poláků, Ukrajinců a příslušníků dalších východoevropských národů, kteří se stali ve své většině cílem vyhlazovací politiky Německa a Sovětského svazu. Proto na rozdíl od Čechů, nemajících podobnou strašlivou zkušenost s Rusy, neměli iluze o sovětských bolševicích a stavěli je zcela logicky na roveň německým nacistům. Poté, co se českoslovenští komunisté zbavili tří milionů německých obyvatel Československa, kteří byli jednoduše vyhnáni, a také konkurence předválečných nesocialistických stran, jež byly jednoduše zakázány, zmocnili se v únoru 1948 vlády ve státě a nadvládu bez odporu přenechali stalinistickému mocenskému centru v Moskvě.

 

1968-1969

Po smrti sovětského diktátora Josifa V. Stalina a jeho československého kolaboranta  Klementa Gottwalda v roce 1953 se (s různými výkyvy) zdálo, že sovětský blok směřuje k jistému „oteplení“ politických poměrů. V Československu na samém počátku roku 1968 započal takzvaný obrodný proces, který vycházel z naprosto mylné představy, že režim nastolený a udržovaný v chodu brutálními metodami lze pomocí velice umírněných reforem demokratizovat a humanizovat. To by pravděpodobně vedlo ke ztrátě mocenského monopolu komunistické strany, opětnému nabytí plné politické suverenity Československa a ve svých důsledcích k rozpadu sovětského bloku. V noci z 20. na 21. srpna 1968 vpadly do Československa ozbrojené síly Sovětského svazu, Polska, Maďarska, Bulharska a Německé demokratické republiky, aby učinily „obrodnému procesu“ rázný konec. Naopak začala takzvaná normalizace poměrů, která umožnila zjevným kolaborantům a ještě více skrytým oportunistům nastolit sice ne tak krvavý režim jako v 50. letech, ale v morálním slova smyslu režim ještě horší. Projevil se „mnichovský syndrom“ – Češi a Slováci se nebránili se zbraní v ruce německým nacistům (1938), komunistickým pučistům (1948) ani sovětským okupantům. Na omluvu možno říci, že je opakovaně zradilo politické vedení a že na protest proti nástupu „normalizátorů“ upálili Jan Palach, Jan Zajíc a Evžen Plocek.

 

1989

Jejich oběť však přinesla plody až po dvou desetiletích. V letech 1987-1989 se stále méně skrývaný odpor k „normalizačnímu režimu“ přenesl do ulic a nabyl podoby nepovolených a začasté brutálně rozháněných demonstrací. Je na druhé straně pravda, že oponenti režimu čerpali duchovní posilu z politického vývoje v Sovětském svazu, kde se rozvíjela takzvaná perestrojka, v Polsku, kde se nepodařilo umlčet katolickou církev a zejména hnutí Solidarita, a v dalších zemích sovětského bloku. Došlo opět k paradoxu - dosti běžnému v dějinách českého národa. Země, jež byla v roce 1968 se svými reformními snahami v rámci sovětského bloku prakticky osamocena, se k dovršení snah vnitřní opozice vůči komunistickému režimu připojila mezi posledními. Už se však nejednalo o reformu těchto režimů, ale o jejich všeobecný pád – jak lze doufat tak alespoň v evropském měřítku.  

 

Místo konání:
Jerusalem Cinematheque Israel Film Archive
Datum:

Od: 10.1.2014
Do: 10.2.2014

Organizátor:

České centrum


Připomenutí akce
Tuto akci nelze připomenout, protože akce již začala